Řezník Anděl a školník Ježíš

 Kubula a Kuba Kubikula začíná větou: Za časů ušatých čepic bývaly náramné zimy... Jak by to pan Vančura asi napsal ted´? Za časů upocených roušek a zapařených brýlí bývaly náramné ...ted´ nevím, co je náramné?  Jo vlastně, byla náramná pandemie. 

Na pozadí vánoc a velkých svátků víc vyniká, jak nám koronavirus zamíchal karty. Spousta rodin spolu nebude na vánoce (a některé ani po vánocích). Tady ve Španělsku psali v novinách, že názory na koronavirus názorově rozděluje rodiny. Někteří mají strach, jiní zase nebezpečí popírají. Co ve zprávach nenapsali, je, že je tu nedostatek objímání a pus - toho tady bývá až až. Před covidem jsem si někdy pod vousy říkala, že to věčné pusinkování je asi španělský národní sport. Při rodinné sešlosti člověk musel opusinkovat 5 tetiček, 14 bratranců, 4 strýčky a dalších deset příbuzných přes 4 koleno. Sečteme a vynásobíme 2x na uvítanou a na rozloučení. Tak to dělá 70 pusinek, jen to fikne. K tomu malé děti návdavkem dostavají za normálních okolností poctivý štípanec do tváře za roztomilost. Já jsem si od pusinkování vlastně ráda odpočinula, ale chudáci španělé. Je to velmi jižní záležitost a ke španělům patří stejně jako slovo Olé, jako láska k jídlu, jako slunce, jako spontánost a bezelstná upřímnost, se kterou vám možná řeknou, že jsi pekně ztloustla.

Španělé mají silný smysl pro komunitu a to se ted´ projevuje tím, jak převzorně nosí roušky. Nosí je vždy a všude a tím myslím na obličeji. Kráčící pár, co spolu žije už 50let jde prázdnou ulicí, má roušku, osamělý cyklista na horách taktéž, kolemjdoucí v lese, prvňáčci po dobu celého vyučování atd. Moje dcera si jí zapomíná i sundat. Já naopak s rouškou a zapařenými brýlemi nemohu ani vidět ani dýchat. Můj nos je rebel, vykukuje nestydatě a leze ven na vzdory zimě a nařízením. 

Tyhle vánoce zůstaváme ve Španělsku a to jsou jiné vánoce. Vánoce v zemi s katolickou tradicí budou velmi vánoční, myslíte si, ale kupodivu tomu tak není. Stromeček je tu spíš novinka, protože se tu na vánoce staví betlémy. Koledy jsou spíš smutné a na Štědrý den se večer uspořádává veliká hostina a připíjí se šampaňským. Cukroví se nepeče. Přes den se jde dopoledne do báru a popíjí se a klábosí se s přáteli. 

Mě to vždycky táhne na vánoce do Čech. Plesám, když poslouchám naší nejohranější - nejoblíbenější desku - Už z hor zní zvon. Plesám nad vůní a chutí mandarinky, nad jinakostí vanilkových rohlíčků. Vyhlížím sníh a nevadí mi, že mě ani ve čtyřiceti můj táta nenechá zdobit stromeček, protože to je jeho tradice a já bych tu bambulku dala určitě na nesprávnou větvičku. 

A tak jsem si chtěla trucovat, protože tohle a mnohem víc budu muset letos oželet. Ale vypadá to, že vánoční duch byl štědrý a okouzlil tu malou holčičku ve mě a na trucování už nemám chutˇa na vzdory pandemiím a cukroví v plastu se na vánoce moc těším.

A na závěr ještě jedna velmi španělská scénka ze supermarketu. Je to o tom, jak je tu vřelo. A to je další místní specialita - španělé si vytvářejí doma i venku. Ve frontě u řezníka si pán kupuje klobásu, u toho bodře klabosí a pán prosí žertovně řezníka, atˇuž ho dál nesvádí pohledem - jinak mu vykoupí krám. Tomu se zasmějou a jdou dál. Pak jsem byla na řadě já a už nevím, jestli mi řezník řekl nebíčko či miláčku, protože tohle je tu normální a nejen o vánocích. Řezníkova cedulka se jménem říkala, že se jmenuje Anděl, a pan školník se jmenuje Ježíš a naše sousedka Virginia. Paní v papírnictví mi říká mladice a v zelenině jsem krasavice. Tak to je Španělsko.

Přeju všem štědré a veselé vánoce a hygienicky vás na dálku objímam.