Malá kolekce ohrožených druhů

Dnes začnu hlubokými poznatky ze zakladů španělské společnosti. Za prvé: doma nesmí chybět chleba. Jakmile doma není chleba, španěl znervozní, je to něco nedobrého jako, uhm kočka bez ocasu, stařík bez hůlky, rytíř bez meče. Dům bez chleba není doma. Tak důležitý je tu chleba, který se jí ke všemu. Taky je tu velká spotřeba ubrusů, látkové, plastové, magické, s dírou nebo bez, stůl španělský má ubrus a ubrus má drobky a tak je všechno jak má být. Ty magické jsou novinka, co jsem dneska zahlídla na trhu. Byl u nich nápis magické ubrusy, nikdy se neušpiní ani neroztrhnou.

A ted' tu mám sbírku podomních, velmi španělských a zvláštních profesí, které udržují španělské domácnosti ve formě.

Zametám sluncem zalitou verandu a slyším opakovaně panovu flétnu a volání 'el afilador! už dorazil el afilador! a zase zvuk panovy flétny. Že by pan z řeckých bájí a pověstí? Kapela jihoamerických indiánů? Ah, pardón, je to brusič nožů, který se takto ohlašuje všem hospodyním, již od 17. století.  Tito zvukomalební brusiči nožů pochází z Galicie a jejich brusičské umění se rozselo po celé zemi. Donedávna jezdil brusič nožů na kole, na kterém měl upevněnou brusku. Ted' jezdí autem, ale panova flétna zůstává, krásně protíná španělský vzduch a nezaměnitelně ohlašuje příjezd brusiče do ulice.

Melouny! Tlusté melouny! Melouny fashion! V létě brázdí ulice pomalým tempem seňor s melouny. Ten jede v dodávce a do tlampače z vesela popisuje jejich chut', šířku,výšku a vše, co ho o melounech napadne. Melouny, kupte si melouny! 

Za každého počasí dvakrát měsíčně jezdí seňor tapicero, to je čalouník, který bodře a neunavně připomíná všem sousedům, že čalouní křesla, křesílka, sedačky, kanapíčka a všechny druhy nábytku. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho na něj mávnout, ale existuje a jeho slogan se vám zaručeně vryje do paměti.

Všechny tyto podomní prodavače a řemeslníky jsem poznala už v našem prvním bytě v Madridu a myslela jsem si, že jsou to místní specialisté, ale pak jsme se přestěhovali a oni s námi! Ne, ne, ne. Nebylo to tak, ona prostě každá čtvrt' má svého brusiče, čalouníka, melouníka a taky bych zapomněla na chatarerra! (Vyslov si č tam kde je ch a šlápni na to, na dvojtém rr.) (Tak je to správně) (Pro začátečníky: 'čatarerrrrro) Slyšíte, jak v tom slově chřestí? To je sběrač železa, ten tu taky brázdí ulice, stačí na něj mávnout. 

A ještě seňor sereno a cabrero, to jsou druhy vyhynulé, ale ne méně fascinující. O panu serenovi mi vyprávěla teta Esther. Sereno byl noční hlídač a chodil se svazkem velikých klíčů od všech vrat v ulici a na noc je zamykal a ráno je zase odemykal. Když se někdo vracel pozdě domů, samozřejmě bez mobilu, musel dvakrát nebo třikrát zatleskat a zvolat: Sereno! a pak ze tmy přišel milý sereno a odemknul. Tlesknutí - no nebyla to geniální technologie? Sereno je kromě povolání taky přídavné jméno a znamená poklidný, mírný a střízlivý. 

Skočme do vesnic, když to tam ještě žilo a za okny kvetly muškáty, voněly bazalky proti komárům a snášeli se hejna much. Ráno raníčko osůbka,  která prošla vesnicí, byl cabrero, pasák koz. Kozám a kůzlatům se otevřeli doma dveře a oni sami, jako natěšené děti, už věděli, co se bude dít a s kým mají jít na pastvu. Večer zase prošel cabrero každou ulicí a k neuvěření každa koza a kozenka věděla, kam má jít domů. Tak to byl můj oblíbeny pasák a jeho inteligentní stádo koz. 

Ale né všechny pasáky vzal zub času.

Jednoho jsem viděla, když jsem přelezla malý potok zarostlý ohromnými šlahouny ostružiní a ocitla jsem se na cestě polňačce. Nejdříve mě zastavilo dunění a pak záplava ovcí a vlny. Právě tudy procházel se svým stádem, věrným psem, velikým oslem a roztřepeným slamákem. Usmál se a za malou chvilku zmizel on i jeho veliké stádo. Ticho se rozhostilo po krajině. Ten pastevec a to stado najednou bylo a nebylo.  

Ted' už končím, musím si nechat nabrousit nůž, očalounit křesílko, koupit meloun, chleba a každopádně ten magický ubrus!