Na skok, neboli dům u přísné kobylky
Odskakuji od mojí společnice jménem špachtle, abych si napsala události uplynulého měsíce června. Už máme dům a je moc velký a krásný.
Trvalo to jako jedno těhotenství a jak je známo, né vždy je člověku v jiném stavu hej, ale spíš ouvej. U porodu bývá porodní bába či asistentka, u nás rodil notář don Federico a taky měl, jako správný doktor, roušku. Na stole jsem díky bohu nebyla já, jen spousta spousta papírů. Porod je tak trochu záležitost mezi nebem a zemí a nikdy se neví, jak to dopadne. Stahy se ozvaly na konci května a všichni jsme se seběhli u toho porodního stolu u pana notáře a už už to vypadalo na podpis. Všichni jsme měli korektně roušky a gumové rukavice, ale porod se nekonal. Doňa Vicenta de Zamora - strana prodávající, nebyla spokojena s bankovní praktikou a vyžadovala šek, který nebyl v tu chvíli k mání a tak se náš dům zasekl v porodních cestách. Auvejs a to není příjemná záležitost. Každopádně jsme měli týden na rozdýchání. A o týden později, pán z banky vystavil šek, praskla plodová voda a vše šlo jako po másle. Strana prodávající a kupující podepsaly koupi domu, notář don Federico si nasadil slamák na hlavu a řekl hlubokým hlasem Adios.
My jsme stáli na náměstíčku se svazkem klíčů k našemu novému domu a nad námi krmili čápi ve hnízdě na radnici svoje mladé. Šli jsme se s radostí podívat do našeho nového domu a jak jsem otevírala všechny dveře a okenice, tak ze mě šla oslavná píseň na uvítanou. Mám španělský dům tralala a tralali, mě na nohy táhne snad ze všech stran - trochu si to ted' vymýšlím, protože to byla píseň momentální.
Majitelé domu jsou moc milí lidé, jak už jsem zmínila, doňa Vicenta původem z malé vesničky z provincie Zamora a milý pán manžel, letecký inženýr, don Manuel alias don Tabulka - jak sám na sebe prozradil, tak mu říkají jeho dospělé děti, protože miluje tabulky a program excell. Vicenta miluje pozorovat ptáky a květiny a číst knížky. Nechali tu po sobě nádobí, nábytek a hlavně ducha lidí, co to tu měli rádi.
A ted' račte dál. Ano na kuchyňském okně je květináč s ohromnou přísně vypadající kobylkou, ta to tu asi hlídá... Na levo tohle a na pravo támhleto. Jsou tu krásné parkety a bílé okenice. Děsivěji působí tmavě hnědé dveře, zlaté kliky a hrbolkaté zdi s efektem jménem gotelé ze 70. let. Na štěstí to není nic s čím by si špachtle a štětec nevěděli rady. Bude to dlouho trvat, ale bude to naše. Na zahradě nám roste olivovník, Alba mě poučila, že je to strom míru. TO potřebujeme. Taky tam máme levanduli, tymian, netřesk a kdouli od Vicentina tatínka. Hnedle za naší malou zahrádkou je park s velikým fíkovníkem a s největší borovicí široko daleko. Je překrásná. Tak po schodech na horu jsou ložnice a dál je půda plná krabic. A co tu ještě uvidíte a uslyšíte jsou krávy na protějším kopci. Tady se krávy pasou v borovém lese a zvonce jim k tomu bimbají.
Špachtle už mě volá, ale musím říct, že se to tu moc líbí Albě a Else a to mě hřeje u srdce snad ze všeho nejvíc.
Trvalo to jako jedno těhotenství a jak je známo, né vždy je člověku v jiném stavu hej, ale spíš ouvej. U porodu bývá porodní bába či asistentka, u nás rodil notář don Federico a taky měl, jako správný doktor, roušku. Na stole jsem díky bohu nebyla já, jen spousta spousta papírů. Porod je tak trochu záležitost mezi nebem a zemí a nikdy se neví, jak to dopadne. Stahy se ozvaly na konci května a všichni jsme se seběhli u toho porodního stolu u pana notáře a už už to vypadalo na podpis. Všichni jsme měli korektně roušky a gumové rukavice, ale porod se nekonal. Doňa Vicenta de Zamora - strana prodávající, nebyla spokojena s bankovní praktikou a vyžadovala šek, který nebyl v tu chvíli k mání a tak se náš dům zasekl v porodních cestách. Auvejs a to není příjemná záležitost. Každopádně jsme měli týden na rozdýchání. A o týden později, pán z banky vystavil šek, praskla plodová voda a vše šlo jako po másle. Strana prodávající a kupující podepsaly koupi domu, notář don Federico si nasadil slamák na hlavu a řekl hlubokým hlasem Adios.
My jsme stáli na náměstíčku se svazkem klíčů k našemu novému domu a nad námi krmili čápi ve hnízdě na radnici svoje mladé. Šli jsme se s radostí podívat do našeho nového domu a jak jsem otevírala všechny dveře a okenice, tak ze mě šla oslavná píseň na uvítanou. Mám španělský dům tralala a tralali, mě na nohy táhne snad ze všech stran - trochu si to ted' vymýšlím, protože to byla píseň momentální.
Majitelé domu jsou moc milí lidé, jak už jsem zmínila, doňa Vicenta původem z malé vesničky z provincie Zamora a milý pán manžel, letecký inženýr, don Manuel alias don Tabulka - jak sám na sebe prozradil, tak mu říkají jeho dospělé děti, protože miluje tabulky a program excell. Vicenta miluje pozorovat ptáky a květiny a číst knížky. Nechali tu po sobě nádobí, nábytek a hlavně ducha lidí, co to tu měli rádi.
A ted' račte dál. Ano na kuchyňském okně je květináč s ohromnou přísně vypadající kobylkou, ta to tu asi hlídá... Na levo tohle a na pravo támhleto. Jsou tu krásné parkety a bílé okenice. Děsivěji působí tmavě hnědé dveře, zlaté kliky a hrbolkaté zdi s efektem jménem gotelé ze 70. let. Na štěstí to není nic s čím by si špachtle a štětec nevěděli rady. Bude to dlouho trvat, ale bude to naše. Na zahradě nám roste olivovník, Alba mě poučila, že je to strom míru. TO potřebujeme. Taky tam máme levanduli, tymian, netřesk a kdouli od Vicentina tatínka. Hnedle za naší malou zahrádkou je park s velikým fíkovníkem a s největší borovicí široko daleko. Je překrásná. Tak po schodech na horu jsou ložnice a dál je půda plná krabic. A co tu ještě uvidíte a uslyšíte jsou krávy na protějším kopci. Tady se krávy pasou v borovém lese a zvonce jim k tomu bimbají.
Špachtle už mě volá, ale musím říct, že se to tu moc líbí Albě a Else a to mě hřeje u srdce snad ze všeho nejvíc.
To je doják Magdi! Moc Vám přeju Váš nový velký španělský dům. Zní to jak v pohádce.:*
OdpovědětVymazatHahaha, moc děkuju za komentář, Anni!Určitě se musíte s Kamilem stavit.
Vymazat