Ponorka se zahradou
Kukátkem kuk do naší luxusní ponorky se
zahradou s umělým trávníkem.
Karanténa nás
zastihla v našem přechodném bydlišti v domě u Luis Miguela Zambrana a
jeho syna Ventury. Víte, že Luismi vypadá jako nějaký španělský král a nebo mořeplavec? Je to učitel dějepisu a světec při nejmenším. Krásně jsme tu ztroskotali a náš pokus o koupi domu je dál u
ledu. Náš vesmír se zmenšil na naši ulici. Všechny domy mají v oknech obrázky dětí. V osm
večer, všichni vycházejí z domů a tleskají na počest všem ve zdravotnictví. Když někomu doma chceš udělat
radost, dáš mu přednost, aby vynesl koš. Kontejnéry jsou na konci ulice a to
znamená krásnou procházku, vítr, dubnové
vůně, barvy a pocit, že svět za plotem nezmizel. Je tam. Dětem ho občas
ukazuju, protože oni za plot nemůžou.
Karanténa nám ale přinesla čas a spolubytí. Nikam nesmíme a tudíž ani nemusíme. Jsme méně roztěkaní a štěstí a radost hledáme víc uvnitř než venku. Zpomalili jsme se a můžeme
svoje děti vnímat víc.
Šiju
medvídkovi šaty, vařím, koukám z okna, jak krásně ve Španělsku prší, jakou
barvu mají hory ted‘ a potom? Koukám taky jestli něco vyklíčí na záhonech, co
jsme založili. Učím Albu číst, psát a počítat a Elsa si u
toho maluje. Ve zdravém těle zdravý duch, tak skáču přes švihadlo. Hrajeme stolní hry, večer pijeme víno a
stáčíme se k filmům a seriálům. Snažím se cvičit jogu. Čtu španělskou
knihu jménem Camino. Mám pocit, že plujeme v luxusní ponorce se zahradou. Ano a máme tu umělohmotný trávník. Ta věc neroste, nešpiní, člověku se na tom paří pozadí a občas dostane i elektrický kopanec.
A jak se to
vyvíjí?
Na záhonech vyklíčilo šest ředkví. Tot‘ vše. Ani saláty, ani petržel ani celer, půda už je úplně zhipnotizovaná.
Přes švihadlo zvládám deset vajíček,
ale když náhodou uvidím ve dveřích svůj odraz, nevidím tam stepilou gazelu. Jak
to? (To tam na mě asi kouká můj zdravý vypasený duch.)
Stolní hra, co hrajeme je 28 let stará a plná otázek typu: Jak se jmenují dva slavní
rivalové a toreadoři z konce 19. století?
Odpověd‘ je Frascuelo a Lagartijo. (pokusím se o překlad jmen
tedy Flakónek a Ještěrka), ale body za to bohužel nemám.
Ale Auvejs! Moje
krásná karanténa se mi zvrtla, narušil jí starý známý hon v tu chvíli, kdy
jsem začla pracovat. Doučuju přes Skype angličtinu a večer se věnuji nové práci
jménem transkripce. Takže, sláva, vydělávám si penízky, ale je to konec
poklidné matky.
Hrát
v kuchyni na školu bylo se mnou docela úžasný. To, ale skončilo když jsem
začala spěchat a už po desátý moje dítě vážně tvrdilo, že po sedmnáctce
následuje číslo osmdesát. Vlastně ... úplně jí chápu, protože to by asi tvrdil
každý, kdo by mě v tu chvíli potkal.
Takže pozor, já
umím spěchat a stresovat i doma v karanténě.
PS: Víno, které
pijeme se jmenuje Borsao a je velmi chutné a levné. To sem píšu, kdyby to někomu náhodou přišlo málo záživné a inspirativní.
Těsně před karanténou
Barvíme vajíčka
Náš don Luis Miguel
Komentáře
Okomentovat