Odskočím si na okamžik do podzimu

března 07, 2020

Odskočím si na okamžik do podzimu

Jéje, to jsou, ale blondýnky, kde se tady berete? Spráskla ruce stará paní v županu na ulici před svým domkem s oponkou.

Blondýnky jsou moje děti a stará paní v županu je stará paní v županu. Ulice je v malé vesnici s názvem Montemayor de Pililla, kde všechny domky mají na dveřích závěs, co připomíná divadelní oponu nebo mexickou deku. Tyhle ošlehané závěsy ladně nadnáší vítr a já vidím okřídlené domy.

Bereme se tady, protože jsme pozváni na rodinnou oslavu, teta Maria Carmen a strejda Antonio slaví, že jdou do důchodu. Sešlo se nás asi 20 příbuzných a víkend strávíme ve starém stavení s patiem s odkvétající růží. Je říjen 2019 a vzduch voní teplým podzimem.

Stará paní nám povídá, že jdou na vinice, na vinobranní. Sbírala jsem víno v Australii a na Novém Zélandu, ale ve Španělsku nikdy. Pravda, jeden spolupracovník tvrdil, že mě vždycky viděl sbírat jenom do pusy, ale to sem ted' neměla v plánu. A tak jsem je požádala, jestli bych jim mohla pomáhat. Doopravdy pomáhat. A samozřejmě odpověd' byla vřelost sama, jak to tak ve Španělsku bývá. Von i ten nejnevrlejší španělský číšník na Plaza Mayor, má kapku vřelosti, když na mě vrhá bocadillo con calamares a nevrlý pohled k tomu. Nebo se mi to jenom zdá?

Každopádně, trhám se z hroznu rodiného veselí a kutálím se, tedy, jedu na vinice.

Jsou to vinice pana Jesuse (česky Ježíše). Ježíše z masa a kostí, je to tu docela běžné jméno, Ježíš se jmenuje i náš školník.

Cesta tam je pastva pro oči. Z placky za vesnicí se stává údolí, zdobené žlutými topoly a temně zelenými borovicemi na šedo bílém podkladu. Tady bylo moře a zbyl tu po něm plážový píseček a bílé mušle a ted´ tu jsou vinice a borovice a my a krabice, které plníme lahodnýma hroznama.

Vinice je přes sto padesát let stará a my sbíráme s celou rodinou a přáteli a povídáme si. A taky se zpívá. Je pod mrakem a tahle chvíle nás všechny baví a oblažuje. Elena si povzdechla, aj jak málo sme v kontaktu se zemí a přitom nás to tak dobře uzemňuje, uklidněje.

A pak řekla ještě jednu věc, když si poslechla náš příběh o stěhování se do Španělska. No jo, tělem jste tady, ale duší ještě tam. A úplně na to kápla. Tak jsem tam jen tak stála s otevřenou pusou...A to mě připomnělo, že je čas si dát něco dobrého do pusy. Ty byly, ale hrozně lahodný, ale přísahám, že jsem jich víc nasbírala než snědla.

A pak jsme byli pozvaní ještě do sklípka na svačinu a šlapání hroznů, ale to už osud nechtěl. Elsa se roznemohla a tak sem zbytek víkendu ztrávila péčí o ní a varováním zbytku rodiny, aby ji tolik nepusinkovali, aby to taky nechytli. To bylo házení hrachu na zed', protože španělé jsou národ líbací a když milá rodinná sešlost skončila, dostal zbytek rodiny střevní chřipku jako Elsa.

PS: Vzal si už někdo na starost stěhování duší? Myslím v tomto životě.

Verdejo