Lednové zzzzzzátiší ... se sýkorami

Začínám
Zjišťuji
Zoufám
Zaječí úmysly
Zen

Začínáme pátý měsíc našeho ještě stále nového života ve Španělsku. Zjišťuji, že mě štve pár věcí, se kterými se ještě stále neumím vyrovnat ani poprat.

Ještě nemáme vlastní bydlení. 

Sháníme hypotéku na dům se zahrádkou, který se nám líbí. Působí útulně, má parkety a pěkné ranní světlo. Je blízko všeho městského dění a zároveň hned vedle začíná kopec - krpál a středozemní lesík. Poblíž roste jedna z největších borovic na světě, je to obryně a krasavice. Derou mě však plastová okna, mám ráda dřevo. Ale tady bývá na výběr buď plast nebo studený hliník, ten sme měli v našem prvním bytě ze 70.let po babičce, jak řekl můj drahý švagr, připomíná to garáž. Taky si někdy zaskučíte, proč jsem si radši nevzala Pištu Hufnágla? a málem jsem zapoměla říct to nejdůležitější, nemáme pro banky potřebné dokumenty a tak zatím nesplňujeme podmínky hypotéční.

Bydlíme dál u trpělivého Luismiho.

Jaká je vlastně soudobá první třída v Čechách?

Tady začíná vyučování v 9 ráno, v 11 mají půl hodinovou přestávku a končí ve dvě a jde se na oběd. Paní učitelka někdy na děti mluví do mikrofonu. Asi aby všichni dobře slyšeli, ale zároveň všichni mluví... Všechno se známkuje, i moje tříletá dcera dostala před vánocemi známky z chování, z angličtiny, z obouvání...

Alba zase v první třídě dostala minus jedna z hudebky, to je její nejlepší známka. Jinak z těláku a výtvarky má trojku a pak už je to jenom horší. Ano, jsem z toho trochu nakřivo. A ještě si neodpustím poznatek, že děti ve školce spinkají po obědě v kozačkách. Myslím, že bych za to školce dala 3mínus. 

Občas mám teda chuť vrátit se zpět do Čech a vyčítám si, že jsme se sem přestěhovali a proč jsem si raději nevzala Pištu Hufnágla?

Uznávám, že jsem asi staromódní, asi útloprsá a taky cíťa. Možná se jen dívám na to, co se mi nelíbí, fňukám si a zoufám. A taky si uvědomuji, že se utápím ve vlastním rybníčku. A tak jsem si nabídla, že se se svým zoufáním zkamarádím a pošlu ho někam na dovolenou. Rozloučím se s ním aspoň na čas a pozvu na kafe trochu zenu a zvídavosti,  vyhrnu si rukávy a zkusím to vzít z jinýho konce.

Sýkory. Tady je jeden z prvních pokusů o proaktivitu. Začala jsem si budovat vztahy nejen s lidmi, ale i se španělskými sýkorkami. Chtěla jsem na zimu krmit ptactvo, avšak ukázalo se, že slunečnice a lojový koule jsou zboží nedostatkové. A tak jsem objevila jen jeden krámek, kde jsem zakoupila lojovou kouli jeden ks za jedno euro. Byla to výzva, řekla jseḿ si, že ubohé sýkory o hladu nenechám a koule jim vyrobím. Zakoupila jsem tedy sáček s krmivem pro andulky, tam bylo nejvíc slunečnic a taky banánové aroma...V řeznictví mi dali lůj i udivený pohled zadarmo a tak jsem koule uvařila a uplácala. Pověsila jsem pyšně kouli zakoupenou a kouli vyrobenou na stromy a těšila se na tu krásnou podívanou. Zpočátku se tam nikdo nehrnul, ale pak se to strhlo. Dvě nebo tři sýkory a jedna červenka obletovaly, ale jen kouli zakoupenou. Mojí, s láskou vyrobené se ani netkly. 

Začala jsem dedukovat, že by se jim nelíbila červená síťka od pomerančů, nebo byl problém v banánovém aroma. Ach to zklamání. Vzdát se jsem se nehodlala a tak jsem tam zavěsila další ručně vyrobenou kouli, tentokrát v síťce zelené. Ano a úspěch se dostavil, za dva dny byly sýkory hladové a vzaly zavděk mými koulemi.

Jupííí.